Když pominu příběh osady New Hope, který nám sloužil jako motivace a k dramatizaci našich her, musím říct, že tento tábor byl v mnohém jiný než ty předchozí. Předně proto, že s námi jelo v poměru ke zkušeným matadorům hodně kamarádů poprvé, mnohdy vůbec na svůj první tábor.
To vyžadovalo od starších vedoucích hodně trpělivosti a strategie, jak zvládnout rozptýlit stýskání a nováčky do života tábora zapojit, aby si i oni odnesli hezké zážitky a dokázali zvládnout také povinnosti a práci, která se se skautským táborem pojí.
Opět se nám potvrdilo, jak důležitá je příprava přes rok na výpravách – přespávačkách, jednak pro nás, abychom věděli, co naši kamarádi zvládnou, a jednak pro ně samotné, aby věděli, co mají čekat.
Skautský tábor se od jiných typů táborů hodně liší, hlavně podílem samostatnosti, kterou děti mají a zodpovědnosti, kterou na ně přenášíme. Spolupráce a učení se navzájem nám přináší vzájemný růst a obohacení, ať už je nám osm nebo přes třicet 
.
Služba,doplňování vody ze studánky která někdy teče a jindy neteče, hlídky, práce kolem shromažďování dřeva pro kuchyni, kde se vařilo na kamnech, výroby různých staveb v táboře, cesty pro poštu a pod, nám obvykle zabraly dopolední program. Odpoledne jsme měli programové hry.
Mimo to jsme si letos zbudovali opravdu luxusní Hamakový ráj s velkým bunkrem, včetně vyhlídkové lavičky a mostu přes potůček, na čemž mají zásluhu hlavně naši Vlci, kteří si vše sami vymysleli a zbudovali podle svých představ. Není divu, že jsme zde strávili každou volnou noc kdy neměli vedoucí jiné – tajné plány.
Zažili jsme hned tři přepady, což po mnoha letech, kdy se nám nepodařilo předpad domluvit a loňském „dortovém“ přepádku pětiletou holčičkou, bylo opravdu náročné. Byla to daň za blízkost našeho tábořiště jiným oddílům, a aspoň se měly hlídky na co těšit.
Už na začátku jsme si řekli, že jde o domluvenou hru mezi skautskými oddíly (– obvykle) a jaká je role starších a mladších při takové akci.
Zapojili se všichni, naučili jsme se přepadlíky svazovat a vyslýchat, takže na druhý předpad jsme již byli kvalitně připraveni.
Děkujeme tímto 41. oddílu Junáka Brno, kteří nás nejen přepadli, ale také zapůjčili své tábořiště, Dobrovolným hasičům z Kralic a kamarádům Fufí, že nás přepadem vyzkoušeli, a také za indiánské kostýmy, se kterými si někteří dali práci, aby se nám hodily do programu.
Hlídky se nakonec oproti počátečním obavám zvládly parádně, hlídalo se buď kratší čas samostatně, nebo delší čas ve dvojici a také jedna noc a služba patřila vedoucím, takže se dalo dospat a odpočinout si.
Dalším prvkem, který jsme několik let neměli, byl puťák. Blízká krásná údolí řek Oslavy a Chvojnice jsme nechtěli vynechat a tak jsme si naplánovali hlavně kvůli našim mladším kamarádům cestu na dva dny.
Každý den jsme ušli asi 6 km, s přestávkami na koupání, prospání se a nějaké dílčí hry.
Spali jsme v lese u stánku „Kantýna“ u Senorad, většina v hamakách a další pod hamakami na zemi abychom využili plachty. Večeře a výbava na spaní nám byly dovezeny, takže jsme táhli přes den jen základní výbavu a svačinky. Přesto to bylo pro naše nejmladší tak akorát, aby mohli mít ještě z cesty radost .
Nádherné koupání pod Levnovem v řece Oslavě bylo jak z filmů z divokého Západu, za malou hrází bylo tak akorát vody pro pár temp ke skále na které se dalo vyhřívat a za ní pak zase široce rozlitá řeka s oblázky na které se dalo vylézt, takže se každý dostatečně osvěžil.
Další nový prvek na táboře byly letos perkusní nástroje, se kterými jsme dokázali udělat opravdu super indiánský koncert při doprovodu našich kytarystek, opravdu hodně jsme si zazpívali, zatančili.
Alespoň kolem náměstíčka, když jsme už nemohli z důvodu požární výstrahy rozdělávat pravidelně oheň.
Mezi velká dobrodružství na táboře také patřilo plnění zkoušky Bílých tesáků, pro kterou se rozhodli dva z Vlků. Všichni jsme jim moc fandili, úkoly byly opravdu náročné a věřím, že se museli celkem hodně překonat, ale nakonec se to podařilo a na posledním nástupu mohli od svého Akély přijmout každý tři tesáky, které nyní mohou hrdě nosit na svém skautském šátku.
A jako vrchol mého deníčku uvedu, že jsme při Slibovém ohni do svých řad přivítali tři nové sestry a tři bratry, kteří se rozhodli složit slib do rukou naší odcházející hlavní vedoucí Oly.
Ola při dojemném obřadu předala své pomyslné žezlo Fufí, ke které, doufám, budeme vzhlížet řadu dalších let.
Sestry, děkuji Vám oběma srdečně za Vaši práci v oddíle, za všechen ten čas a energii, kterou nám dáváte. Vynasnažíme se, aby přinášela více radosti než starostí.
A v neposlední řadě děkuji všem kuchařům a kuchařkám, kteří se nám na táboře vystřídali a programovému týmu za půlroční schůzkování nad programem, i vyvinuté úsilí k jeho naplnění.
Těším se od září na výpravách,
Hermi