Pod tímto symbolickým názvem výpravy, který měl zdůraznit, že při první pomoci není radno na nic čekat, jsme se sešli 4. listopadu na naší druhé víkendovce školního roku.
Situace, které budu dále dramaticky popisovat, byly všechny simulované, krev pouze umělá, a ve skutečnosti se nikomu se nic nestalo.
Vyrazili s námi poprvé v hojnějším počtu také naši nejmladší kamarádi. Bohužel chřipečky a rýmičky řádí a tak nás bylo tentokráte trošku méně, ale o to více jsme na sebe měli času.
Hned při příchodu k naší základně u Vagonku jsme zažili dramatickou situaci, protože jsme nalezli tři naše kamarádky ze Želešic, zraněné po pádu pod sloupem vysokého napětí. Všichni se k nim rychle seběhli a začali je ošetřovat, podle svých dosavadních zkušeností.
Krvácení z nosu, zlomená noha a bezvědomí, hned jsme měli možnost si popovídat, jak by bylo potřeba kamarádkám pomoci.
Teorii první pomoci jsme prokládali běhacími hrami, abychom se mohli zase lépe soustředit na další témata.
Myslím, že bylo zajímavé podívat se na skutečné lahve, které známe ze supermarketů a představit si, jaký objem krve máme v těle, a jak rychle nám může vytéci.
K tomu účelu jsme uspořádali závod, kdy jeden ze skupinky měl za úkol stlačit krvácející ránu a druhý prostřednictvím šátku a vratidla vyrobit improvizované škrtidlo a pokusit se na svých krvácejících rádcích zastavit proud „krve“ který je opouštěl. (PS: kdybyste náhodou šli na procházku k základně tak ty krvavé fleky kolem jsou opravdu jen umělá krev)
Že to není žádná legrace, si všichni vyzkoušeli, a navíc, podařilo se jim zastavit krvácení tak, že nedošlo ke kritické ztrátě objemu krve ani jednoho jejich vedoucího.
Zmatek, dobře míněné rady kolemjdoucích a ne úplně jednoduchý výběr materiálů pro vratidla nás poučil, na co je potřeba dát pozor.
Vyzkoušeli jsme si všichni také, jak funguje profesionální turniket pro zástavu krvácení.
Každý si sám na sobě vyzkoušel ho nasadit a trošku si končetinu „zaškrtit“ doufám, že nezůstaly žádné modřinky.
Věnovali jsme se také zmínce o skvělé aplikaci Záchranka, kterou mají většinou všichni v mobilu, a také, jak zavolat pomoc z cizího mobilu, který je zamčený. To pro ty, kteří svůj vlastní mobil ještě nemají. Také jsme si nacvičili jak zapnout hlasitý odposlech.
Zaměřili jsme se vedle masivního krvácení také na další stav, kdy jde o čas – a sice na resuscitaci.
Kdo chtěl, mohl si vyzkoušet jak je to náročné, někteří si potřebovali ujasnit, jaký je rozdíl mezi předklonem a záklonem hlavy když člověk leží.
V klidu po obědě jsme si všichni změřili tlak a tep a na metronomu jsme si poslechli jak rychle či pomalu bijí naše srdce. Fonendosopem jsme prozkoumali zvuky našeho těla, ať už srdíčko, či jak nám pracuje trávení po spořádání párků v rohlíku.
Jednoznačným vrcholem byla v neděli dopoledne simulovaná situace, kterou se vydali starší řešit samostatně, mladší pak ve dvojici či trojici. Fotky bohužel máme až po skončení, protože se volalo z mého telefonu, a každý musel kus poodejít od základny, aby „nehodu“ objevil a byl na to sám.
Součástí bylo vyzkoušet si zavolat na linku 155, která byla oproti našim běžným hrám, kdy se snažíme jako vedoucí imitovat jak by to mělo vypadat, téměř reálná. Mohli jsme totiž zavolat skutečné záchranářce, která tím, co my jsme trénovali, skutečně žije.
Děkujeme tímto Míše Endrlové, letecké záchranářce z LZS Libereckého kraje, která reagovala na mou prosbu přes FB a udělala si na nás v neděli dopoledne čas.
Samozřejmě přeji mým kamarádům, aby to nikdy nepotřebovali, ale mluvit s někým úplně cizím, pochopit, na co se ptá a jak zjišťuje, co se na místě děje, aby se sám zorientoval a mohl poradit, bylo pro mnohé složité.
Ještě více pak popsat to a umět reagovat na instrukce… myslím, že to pro všechny byl úžasný zážitek a velké poučení.
Po skončení situace jsme mohli ještě pak všichni společně paní Endrlové zavolat a poslechnout si i její hodnocení, jak nám to šlo.
Hodně nás to poučilo a nemusím ani dodávat, že jsme tím žili celý zbytek výpravy. Věřím, že i doma jste si ještě poslechli zážitky.
Díky patří také naší Ole, která jen kvůli tomu aby mohla masivně krvácet, přijela o víkendu do Brna.
To byla výborná volba, protože nás zná, a ví, jaký špek si na koho nachystat, takže situaci i kreativně měnila, aby ji měl každý trošku jinou.
Následně, když jsme se už uklidnili, jsme si pustili záznamy skutečných volání na linku 155, kdy volaly děti ve věku našich skautů, a mohli jsme slyšet, jak reagovaly, a jakou situaci musely vyřešit.
Dle napjatých výrazů sledujících soudím, že to bylo zajímavé.
Také jsme si pustili video, jak vypadá takové místo operátora tísňové linky, kolik tam má displejů a jak hledá, kde jsme, a posílá sanitky.
Pro odlehčení jsme si také prohlédli naše vlastní lékárničky a KPZtky se zdravotnickými doplňky, zamotali jsme se do termofolie, abychom si vyzkoušeli, jak dokáže odrazit naše teplo, a pak jsme samozřejmě se vším trošku blbli, abychom se pořádně vyřádili.
Mimo téma jsme podnikli velmi důležité podzimní úkony kolem ptačích budek, které jsme na jaře vyráběli.
S velkou radostí jsme zjistili, že půlka jich byla obydlená!
Vybrali jsme co nejpečlivěji hnízdečka zevnitř a odeslali jsme je k prozkoumání na středeční schůzku, aby se Ti, kteří budku vyrobili a nemohli být na výpravě, mohli také pokochat, jak dobře se ptáčkům u nich bydlelo.
Azyl nám pro přespání poskytla tělocvična místní základní školy, přece jen, už máme trošku problém se do Vagonku všichni vejít.
Málem bych zapoměla! Naše kmínka už po zásahu R+R na komíně fungují naprosto parádně a už nám vůbec nekouří! Takže se nemusíme už bát obydlet Vagon i přes zimu.
Na sraz s rodiči se někteří toužili namaskovat umělou krví (když už ji máme, že?). Asi aby poslali dále to překvapení, co jsme na výpravě zažili.
A tak, chápejte, nemohli jsme odolat. Snad se maminky brzy vzpamatují.