Noční táborová hra 2020

Účel: překvapivá taktika plížení a „boje“ v černém lese

Co jsme se naučili a prověřili v praxi?

• Pohyb v noci po tmě v neznámém prostředí
• Spolupráce
• Skrývání, maskování se
• Vydržet nepohodlí, únavu, odolat strachu
• Sbalit si potřebné věci pro přežití „v divočině“
• Přespat v lese

V létě 2020 jsme si na táboře vymysleli bojovou noční hru, při které skupinky skautů zcela převezly své vedoucí.

Hra spočívala v rozdělení na tři skupiny:

(1) skupina vedoucích

(2) skupina Modrých (skauti)

(3) skupina Červených (skauti)

V táboře zůstali vedoucí a pro zvýšení dramatičnosti musel každý z nich obětovat 2 své osobní oblíbené věci do hry, tedy žádné erární, nebo bezcenné papírové kapesníky! Budík obětoval boty, dále jsme měli v úschově oblíbenou mikinu, šampon, parfém – každý kdo byl někdy 14 dní „v divočině“ pochopí, jak cenné věci to jsou… Také táborový zdroj energie vážící asi 6 kg byl dán „v šanc“, což bylo od majitele velmi zákeřné.

Další dvě skupinky byly vytvořeny ze skautů, podle oddílů, které v rámci tábora společně soupeřily. Bylo to tedy družstvo Modrých a Červených, kteří již měli z předchozích her v lese vybudovány své bunkry = bezpečnou základnu každého ze skupiny. Každé družstvo mělo svou „vlajku“.

Pro komplikaci hry oběma skupinám strážců vlajky byl označen „perimetr“ do kterého nesměli vstupovat. Mohli jen „sestřelovat“ útočníky jejich osvícením a zakřičením správného jména.

Pravidla byla následující:

Každá skupina skautů měla pod rouškou tmy podnikat plíživé útoky na tábor – základnu vedoucích – pro ukořistění hodnotných osobních věcí každého z nás. Ty byly rozmístěny po nemalé ploše tábora, označeny chemickým světlem a vedoucí měli za úkol své poklady hlídat.

To však nebylo jednoduché, protože vedoucí měli naopak za úkol dosáhnout ukradení vlajky Červených a Modrých, tudíž obrana tábora byla neustále oslabena. Navíc vedoucí směli – pokud by to dokázali – ukradnout své osobní věci zpět ze skautských základen. Ty byly silně střeženy, takže to bylo skoro nemožné!

„Střílet“ mohl každý jen při obraně svého území, jak už bylo výše uvedeno, dělo se tak nasvícením „nepřítele“ a zakřičením jeho jména. Každý ze Skautů měl tři životy = papírové pásky kolem zápěstí. Pokud byl tedy při útoku na pozice vedoucích 3x sestřelen, mohl se do konce hry podílet už jen na obraně vlastních pozic. Vedoucí vzhledem k jejich počtu směli „dobíjet“ své životy tím, že vyčkávali po určitou dobu u stožáru v táboře, přičemž se nesměli účastnit hry (obranou území nebo i jen varováním před útokem).

Hru mělo ukončit až pískání budíčku. Bylo to tedy opravdu velmi náročné a doslova „kdo z koho“.

Ten pocit, když jsem jako strážce tábora obcházela pozice „pokladů“ a nalezla jsem jen pohozená svítící označení a naše věci byly již ukradeny! To zděšení, když byly zahlédnuty temné postavy blížící se k jedné z našich cenností, avšak kryly se a maskovaly tak dobře, že nebylo možné je identifikovat! Děs, když to šustilo v keřích na kraji lesa a obránce netušil, odkud přijde útok!

Okamžiky z deníčku „obránce“ tábora:

Wow!  Zjistili jsme, že skauti si mění oblečení, abychom je nedokázali identifikovat. Přineslo to například zážitek, kdy Fufí předvedla parakotoul přímo přede mnou, málem mne porazila a unikla i s kořistí do lesa, aniž bych tušila, kdo to byl!

Zjištění, jak Shrek kradl 6-ti kilovou baterii, když se připlížil maskován zvukem splavu od řeky, takže byl nepozorován a myslel si, že sebere balík a uteče a ejhle! Tíha zásilky ho zaskočila tak, že musel skoro 15 minut vydržet nehnutě ležet v obavách, že o něj zakopneme, než jsme se jako vedoucí pár metrů od něj občerstvili čajem a odešli opět po svých úkolech.

Úžas nad tím, jak se z našich Červených a Modrých nočních „nepřátel“ stali „Fialoví“, když se spojili pro účel útoků na tábor, domluvili si vlastní znamení a taktiku obhlídek, odvádění pozornosti a krytí! To mě naprosto nadchlo!

Okamžik, kdy Budík ve svém taktickém maskovacím obleku „hejkal“ seděl u cesty a čekal, než projde hlídka tak nenápadně, že když se hlídka zastavila a opřela se o něj, byli všichni tak překvapení, že si to budou pamatovat nejspíš po zbytek života. Dokonce když se s nimi v tom okamžiku zpět na základnu Modrých rozběhl jeden z vedoucích, aby tam díky tomu nenápadně pronikl, všimli si toho až po hodné chvíli J.

Budík byl jednou dokonce pošlapán, když matením signálů obou skupinek omylem přivolal pomoc „Červených“ na svou pozici (nevěděli jsme, co který signál znamená, tak jsme zkoušeli různé kombinace).

To štěstí, když se nám podařilo ukořistit několik našich věcí nazpět! Jeden z vedoucích se musel plížit korytem potoka, zatím co druhý podnikal útok na vlajku příslušného družstva. Museli jsme opravdu napnout všechny naše síly, abychom vedli s propracovanou taktikou a dovednostmi našich skautů alespoň vyrovnaný boj.

Celou noc mne v představách strašily večerní výhružky kluků, že až k ránu usneme vyčerpáním, pověsí nám trenýrky na náš táborový stožár! Děs v mých očích, když si jeden z nich při nástupu ke hře opravdu trenýrky připravoval, musel být i vidět!

A tak zvláště k ránu, když jsme už téměř usínali na hlídkách, jsem se tou představou snažila stále udržet při smyslech. Takové pokoření nesmíme připustit, nesmíme! Povzbuzovali jsme se navzájem.

Ola dokonce dosáhla červené vlajky, už to téměř vypadalo, že půl cesty máme za sebou! Ovšem nakonec byla ještě v ochranném perimetru pozornými obránci zasažena a musela tedy vlajku na daném místě zanechat a vrátit se ke stožáru v táboře.

Vítězství bylo velmi vrtkavé a jediné co vedoucí zachránilo, od posměšně vlajících trenek útočníků nad táborem bylo to, že jsme vydrželi o pár minut déle vzhůru než naši skauti.

Ještě když se Modří šli k ránu napít a oznámili nám, že už jsou unavení a jdou spát, nevěřili jsme jim. (Pro účel posilnění a hydratace se mohl kdokoliv kdykoliv vrátit beztrestně do tábora – na základě příslušného znamení). Vzhledem k různým zákeřným taktikám, které na nás vyzkoušeli tu noc, jsme tušili, že to bude jen maskování pro finální útok na náš tábor! Zbývaly nám v tu dobu asi jen poslední dvě věci, které se nám už za svitu měsíce a nastávajícího svítání už dařilo dobře chránit.

Naštěstí to byla pravda, což jsme plížením do základen obou týmů ověřili, a tak jsme konečně i my mohli na chvíli usnout.

Zůstala nám obrovská spousta zážitků, z nichž jsem jen několik ze svého pohledu mohla popsat. Skauti by jich určitě za sebe přidali dalších několik desítek.

Museli jsme smeknout nad tím, jak se naši skauti dokázali plížit, skrývat, pomáhat si.

Jaké signály a celou šifrovanou komunikaci si vyvinuli.  Dodrželi fair play po celou dobu, přičemž se dokázali zapojit od těch nejmladších po nejstarší a nebáli se pohybovat v temném lese bez použití baterky, (i když ji měli celou dobu pro případ nouze u sebe).

Všem moc díky za hru, byli jste skvělí!

Hermi

• 

• 

• 

• 

• 

•